Historie
Divocí králíci pochází z Pyrenejského poloostrova, kde byli oblíbenou lovnou zvěří už od pravěku. Staří Římané na přelomu letopočtu chovali divoké králíky v oborách, tzv. leporáriích a jejich maso, zejména z mláďat (dokonce i dosud nenarozených), považovali za pochoutku. Římané také králíky vysadili na Baleárských ostrovech, kde se tak přemnožili, že za císaře Augusta musela být k jejich likvidaci nasazena armáda. V raném středověku chovali králíky především mniši v klášterech, neboť maso z neosrstěných mláďat bylo pokládáno za postní pokrm, což potvrdil sám papež Řehoř Veliký. Ve středověku byli králíci chováni ve stájích pro zábavu, a také proto, aby uklízeli zbytky potravy po koních. Od druhé poloviny 16. století pak známe první bílé králíky, ale též barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Centrem chovu byla tradičně Francie, oblast dnenší Belgie a Nizozemí či Anglie, do střední Evropy se chov králíků rozšířil až po napoleonských válkách a v Česku se chov králíků rozvíjel až na sklonku 19. století. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, 35 jsou rexové a zakrslá plemena).
